Výklad snů v mezích psychoterapie

... trocha teorie úvodem....

Psychoterapeutický výklad snů se řídí přísnými zásadami, vypracovanými během dlouhých let v rámci psychoterapeutického bádání o duši člověka.

Může být v zásadě dvojího druhu: autorem prvního je švýcarský psychiatr a psychoterapeut Carl Gustav Jung (u nás tento přístup aplikuje a umí originálně používat psychoterapeut Pjér la Šé´z (vl. jm. Petr Knotek); druhý způsob vychází z daseinsanalytické psychoterapie a dlouhodobě ho propracovává a dotváří kolektiv autorů soustředěný při Pražské vysoké škole psychosociálních studií (PŠVPS).

(J. Růžička, O. Čálek, "Výklad snů daseinsanalytickou metodou",
https://www.tridistri.cz/vykladsnudasainsanalytickoumetodou)

Ve své praxi vycházím především z posledně jmenovaného.

Obzvláště sny, u nichž po probuzení nějak tušíme, že jsou, na rozdíl od mnoha ostatních, pro nás něčím mimořádně významné, protože se nám snaží podat naléhavou zprávu z hloubi duše, kam stěží můžeme v bdělém stavu dohlédnout, stojí za pozornost.

Předpokladem úspěšnosti výkladu snu je tedy především nepodceňování snového obsahu, i kdyby se po probuzení zdál na první pohled nesmyslný. Pak je to i co nejdetailnější zachycení snového děje (třeba i písemnou formou), přesně tak, jak se sen postupně zdál. Poté následuje v rámci psychoterapeutického rozhovoru samotný výklad, který má několik "kol" od prostého převyprávění děje až po maximální zvědomění si informací, které sen přináší.

Výklad se děje formou otázka-odpověď a vyžaduje určitou disciplínu jak na straně terapeuta, tak na straně klienta. Její podstatou je neodbíhání od tématu a nevystupování ze snové skutečnosti ani během navazujícího samotného výkladu a případně diskuse o snu. Znamená to zdržet se vytvářet okamžitě paralely k bděle prožívané zkušenosti, kde se už nějak známe a mohli bychom si tedy již předem uzavřít možnosti jedinečných sdělení, které sen pro nás má. - Jde totiž o to, že tato zpráva naší duše, vyslaná během spánku, kdy ji svým vědomím nemůžeme ovlivnit, kdy jí do toho prostě nemůžeme mluvit, může být nakonec i velmi odlišná od toho, co si ve své každodennosti myslíme, kam až můžeme v sebepoznání při běžném denním fungování dosáhnout. Nepodceňování duše a její pravdomluvnosti je tedy dalším z hlavních předpokladů pokusu vykládat sny.

Následující sny publikuji se souhlasem jejich "autorů". (Níže uvedené výklady snů jsou shrnutím a převyprávěním toho, co se ve skutečnosti odehrává jako velmi podrobný rozhovor formou otázka-odpověď.)

Sen o pádu do řeky

(žena, 36 let)

Šla jsem společně s manželem a mým otcem po levém břehu široké řeky. Běžela do dáli a někde na konci, kam šlo dohlédnout, zahýbala doleva. Byla to taková suchá stepní krajina, nic moc zeleného, nic moc slunce. Terén se postupně zvedal, koryto řeky se prohlubovalo, až jsem si uvědomila, že jsme vlastně na útesu, že jdeme po velice úzké pěšince zařízlé do srázu vysoko nad řekou, a dostala jsem strach, že se zde neudržím a spadnu dolů, do vody. Jen já, oni ne, oni jsou si chůzí jistí. Sotva jsem to pomyslela, tak se to stalo. Prostě jsem zmizela, jim jsem zmizela, proklouzla jsem a byla pryč.

V další části snu stojím na dně řeky, pod hladinou. Jsem úplně v pořádku, mám na sobě dlouhé splývavé šaty (které v reálu vůbec nenosím ani nemám v šatníku) a vzpomínám si na ten pád. Jsem tu sama; asi mě ani nikdo nehledal, pomyslím si. Náhle však cítím, že se něco děje, něco se blíží. Dno není moc hluboko, a tak pozoruji, jak přijíždí loďka, taková obyčejná stará dřevěná bárka. S úžasem vidím, když už je skoro přímo nade mnou, že v ní sedí otec, taky úplně sám. Na chvíli se objeví jeho bezbarvá tvář. Nějak vyrozumím, že mě hledá, ale je úplně mimo. Hlavu nachýlenou k pravému rameni, vypadá, jako by spal, ale to není spánek, spíše rezignace, smíření, nevědomost. Možná povinnost, která ho nebaví. Nedělá nic, jen tak shrbeně sedí pohroužený kamsi, ruce složené v klíně, žádná vesla, nechává se unášet proudem.

Zkouším volat, že jsem dole, přímo pod ním v tu chvíli. Snažím se prorazit zvukem masu vody, ale nejde mi to. Myslím, že ze mě ani žádný zvuk nevychází. Ten okamžik, kdy je přímo nade mnou, a já už vím, že ho nezachytím, že si mě nemůže všimnout, že je to marné, a kdy už mě míjí a pomalu se oddaluje, je naprosto šílený. Prostě pluje dál, a já zůstávám, beru to tak bez boje na vědomí, jako bych to stejně už všechno takhle věděla předem, a tady sen končí.

Při rozboru snu a dotazování na jednotlivé detaily si snící uvědomuje, jak je ve snu nápadné a pro ni významné, že ji doprovází právě manžel a otec, mužská linie její rodiny, hlavní a jediní muži jejího života. Chvíli se zastavuje u myšlenky, proč tu vůbec nejsou také ženy, tedy matka a babička z matčiny strany, které ji formovaly velmi výrazně a jimiž se v terapii intenzivně zaobírala. Vlastně je překvapena, protože se zaobírala hlavně jimi; manžel ani otec se v konzultacích v podstatě prozatím příliš nevyskytovali.

Pak se usměje a konstatuje, že jí samotné už bylo protivné, kolik let stále řeší matku a nemůže se stále vnitřně dobrat tam, kam by chtěla, a že to má asi za to, ten sen, že jí něco chce říct, že si jiných lidí nevšímá. Beru ji za slovo a chvíli zde zůstáváme. Souhlasím, že je možné, že ji její vnitřní svět skrze sen upozorňuje na to, nač možná v bdělém bytí nějak pozapomíná.

Vysvětluje mi, že otce má ale vyřešeného; - otec na rozdíl od matky pro ni není nebezpečný, má to uzavřené, nic od něj nečeká, je zbabělý a slabý, vždycky poslouchal matku a pokud se k němu něco, co nedokázal hned vytěsnit, přiblížilo moc blízko, začala se u něj projevovat čirá nenávist a zlo. Na tom si ho přestala vážit. Takto je to s ním ohraničené a nic k tomu už nepřibývá. On beztak mluví stále o tom samém, nemá to pro ni už ani obsah k naslouchání. Dodává ještě, že jeho podoba ve snu a snová situace tomu přeci odpovídají. Nehledá ji opravdu, asi si někde, třeba v novinách, nejspíše přečetl, že by to jako rodič měl udělat. Nemůže se mu to tedy podařit, jen se tak projede v loďce, ani nemá domyšlené, kam dojede, to je celý on. - Na můj dotaz, zda se na něj zlobí, odpovídá, že ne, že si spíše dělá legraci, chce situaci odlehčit, že je s tím se vším, co se otce týče, dávno vyrovnána, protože ji to, na rozdíl od působení matky, nebolí.

Ptám se dále, co si myslí o tom, pokud ve snu sledujeme i osoby, které tu byly, a pak už nejsou, že v druhé části snu, po ostrém střihu v podobě pádu do vody, se manžel už nevyskytuje. Chvilku se zamyslí a rychle odpoví, že je to proto, že ten by ji asi ani nehledal. Tomu by se hodilo, kdyby takhle zmizela, nediví se, že ani nepředstírá, že by se po ní sháněl, že by mu chyběla; ten je v některých svých, obzvláště těch tvrdých projevech, velmi jednoznačný a přímý.

Opatrně namítám, že si sen vykládá podle toho, co osobám zúčastněným ve snu sama i v bdělém stavu přisuzuje za myšlenky. Navrhuji, abychom na to šly jaksi z opačného konce, ať zkusí trochu pozapomenout, k jakým přesvědčením a již delší dobu neměnným názorům na své nejbližší došla; ať nyní znovu vstoupí do snové situace a snaží se v ní zůstávat. Doplňuji, že se mi zdá velmi významné, že se hlavní část snu odehrává pod hladinou vody, doslova pouze ve vodním prostoru; ať tedy zkusí vědomě posílit cítění, co se snové situace a jejího vnitřního světa v ní týče, a zaposlouchat se důkladněji do sebe samé, zda spíše nevyrozumí nějaký návrh výkladu snu zevnitř z duše, než aby si hned vše předčasně uzavírala jednoznačnými soudy s negativním emočním laděním, které ji navíc musí zraňovat. Dodávám ještě, že je to její sen, nejde ani o sen jejího muže, ani o sen jejího otce, nýbrž o skrytou pravdivost a původní přirozenost její bytosti; ať se na něj tedy zkusí podívat jako na novou zprávu, která k ní v bdělém stavu třeba z různých důvodů nemůže doputovat.

Zamyslí se a po několika nedokončených krátkých větách naslepo si pomalu dovolí zauvažovat, že to může být tedy také sen, který je záměrně v ostrém rozporu s tím, jaké ona určila svým nejbližším role ve svém bdělém životě, aniž by opravdu tušila a chtěla vědět, jak ve skutečnosti přemýšlejí, co pociťují; připouští, že jejich limity, pokud vůbec je odhaduje správně (a pokud to vůbec musí dělat) nejsou primárně zacílené proti její osobě. Připomínám jí, ať spíše než na osobu zkusí myslet na duši nebo srdce nebo prostě sebe ve své nejhlubší přirozenosti, spíše než na rozum na cítění. - Po chvíli pokračuje, že připouští, že je možné, že ona svého muže ze svého života, stejně jako je to ve snu, už předem vyloučila ze všeho niterného, a nediví se tedy, že ve snu tedy později vůbec není, když ho tam ona vlastně ani nechce mít. Znovu myslí na otce v loďce a vyjadřuje lítost a velký smutek z toho, že se míjejí, že ho nedovede zavolat, oslovit; vždyť to přece býval taky někdy její táta; že mu nedovede pomoci překonávat jeho slabost, obavy, strach ze života, působící na ni v každodennosti jednostranně jen jako hloupost a omezenost.

Já jsem to viděla vždy jen z jedné strany, říká nakonec, z té jejich, kterou jsem ale sama vymyslela; avšak jsou i jiné možnosti. Ten sen je tak klidný a voda tak hluboká, že mi připadá, že tam jsem úplně v bezpečí, tam dole, až si mohu tam i tady pak přiznat, jak je to všechno zoufalé a smutné, že žijeme každý zcela osaměle, ačkoli jsme stále spolu a s rodiči se pravidelně setkáváme; ve skutečnosti se míjíme a ignorujeme z nejrůznějších důvodů jeden druhého. Když budu důsledná, protože je to jenom můj sen, mohu říct, že já je tady na zemi ignoruji, nemám je ráda a chovám k nim všem spoustu negativních pocitů. - Myslím si ale, že už to nedokážu změnit, dodává, už to trvá všechno moc dlouho, jsme unavení; ty hranice jsou velmi pevné a svírají víc a víc, ale je dobré zkusit alespoň opustit zlobu a pocity zklamání, dostat se od obviňování druhých k jejich pochopení a ke smíření s nimi a tím i smíření samé se sebou.

Zamýšlím se, že jsme se dosud od jednoho extrému, kdy primárně obviňujeme především druhé, dostaly k druhému extrému, sice měkčímu a smířlivějšímu, ale přeci jen extrému, kdy za viníky považujeme pouze sebe samé. Nepřipadá mi, že by toto bylo hlavní sdělení snu, překlopit optiku náhledu, přičemž za oběma verzemi stojí beztak totožný subjekt. Za nejnápadnější symbolickou vrstvu snu považuji to, že snící se po pádu do vody ocitá v kvalitativně zcela odlišném prostředí od onoho, kde zůstali její bližní. Je to vodní svět, do kterého oni nemohou či neumějí vstoupit, kam ona naopak byla vržena, aniž by po tom vědomě toužila, prostě do něj spadla, ne náhodou, ale spíše jako že už bylo na čase. Připomínám jí, že říkala, že se tam pod vodou vlastně cítí velice dobře, naprosto bezpečně, navíc tam vypadá jinak než ve skutečnosti, velmi žensky, má na sobě dlouhé šaty. Vypadá to, jakoby konečně byla ve svém přirozeném světě. V kontrastu s touto ženskostí, vodním světem pocitů a citů se vyskytuje mužský svět vyprahlé krajiny s řekou tam nahoře, který může představovat také mužskou část její duše, se kterou není něco v pořádku.

V takovém případě by sen mohl přinášet dvojí sdělení: první o její jinakosti způsobující oddělenost, kterou nelze nijak zásadněji překonat a změnit, protože celkový stav vztahového pole této ženy se podobá spíše danosti. Snící se může v reálném životě sice snažit udržovat s otcem i mužem korektní vztahy, avšak tento sen může vyjevovat prostý fakt, že niterná blízkost zúčastněných je prostě nemožná. Nehledají ji proto, že za ní, k ní, skrze tuto jinakost nemohou, stejně tak ona od určité úrovně prožívání nepostrádá ve svém nitru je. Prostě se v životě nesešli. - Jelikož voda a vodní svět bývá ve snech symbolicky propojen s city a emocemi, je možné, že druhou zásadní zprávou snu může být jisté upozornění na nedostatečné akcentování této dimenze u snící; jakoby vnitřně, a tím zřejmě i navenek, žila trochu jednostranně, řekněme v mužském nastavení v tom duchu, co se pod tím tradičně rozumí, což by se navenek mohlo projevovat třeba jako určitý nedostatek ženskosti v tom smyslu, v jakém by to její muž očekával.

Sen o plavbě po jezeře

(žena, 40 let)

Nacházím se v loďce na docela velkém jezeře. Je to obyčejná dřevěná loďka, já vesluju; je tady taky můj přítel, leží na zádech na dně loďky a nehýbe se. Připadám si bezradná, myslím, že nevím, kterým směrem mám plout, nemám se koho zeptat. Taky vnímám, že se pohybujeme pořád ve stínu, ačkoli břehy oválného jezera jsou ve slunci. Z nedalekého břehu vnímám hlasy lidí, přijde mi, že jich tam je mnoho a zní vesele, ale asi by mě nenapadlo tím směrem obrátit loď, i když v ní se tady takhle sama cítím divně a špatně.

Najednou si uvědomím, že nesedím na žádném sedátku v té loďce, ale přítelovi na hlavě. Tak neprodyšně a těsně, že mu z obličeje a hlavy vlastně není vidět vůbec nic. Ačkoli to jasně vím a vnímám, že to je něčím hodně zlé, není síly, která by to mohla změnit; nejsem schopna ani říct, zda jsem si tak sedla sama, anebo spíše snad byla usazena, je mi ten stav velmi cizí. Myslím, že přítel žije, ale zároveň jakoby už ne. Jedeme takhle dál, velmi pomalu a tápavě, vlastně bloudíme, v tom stínu; chvílemi se to podobá i setmění před změnou počasí; jsme daleko od břehu, od lidí; mám pocit, jako by se to vůbec nemělo už nikdy změnit.

Úvodem před samotným výkladem snu nutno předeslat, že snící požádala pomoci podívat se blíže na tento její sen až asi po sedmi letech od okamžiku, kdy se jí zdál, a že v tuto chvíli už měla životem potvrzenou zprávu, kterou jí, nepřipravené, sen tehdy sděloval, a věděla o tom. Bohužel, bezprostředně poté, kdy se sen odehrál, a ještě nějakou dobu po oné noci žila stále ve stejném, a jak se ukázalo chybném, vztahovém nastavení, přímo protikladném ke změně, ke které ji sen vlastně nabádal. Domnívám se, jak dále uvidíme, že bylo pro snící v době, kdy se jí sen zdál, z hlediska její osobnosti v podstatě nemožné zachytit poselství snu, přijmout ho a ještě se podle něj v životě zkusit raději zařídit.

Z prostého převyprávění relativně krátkého a na děj nepříliš bohatého snu vyplývá, že se odehrává v ponuré atmosféře, v níž má snící blízko k strachu, úzkosti či depresivní náladě. Důvodem, proč jí sen oprávněně přijde tak významný, je zcela neobvyklá a hluboce symbolická konstelace, v níž se zde se svým přítelem nachází.

Postupným dotazováním vychází najevo, že sen ji samotnou ukazuje v roli, kterou by v bdělém stavu nikdy nenahlédla. Připustí-li, a jde to ztěžka, že ona sama se o své vůli zřejmě takto usadila nejdražšímu člověku svého života přímo na hlavu a tím se chtě nechtě výrazně podílí na jeho pasivitě připomínající mrtvolný stav, pak zde ve snu působí jako někdo, kdo svého partnera pravděpodobně znehybňuje a znemožňuje mu v prozatím neznámém aspektu přirozenou existenci, přičemž otázkou zůstává, zda snící pouze spolupůsobí na něčem, co tu bylo již předtím, anebo tuto situaci, partnerovo ochromení, nově zakládá. Zbytku snové výpovědi snící rozumí, je s ní v souladu, ale to, že by mohla nějakým způsobem partnerovi škodit, odmítá přijmout.

Po ukončení výkladu snové situace a zvědomění všech emocí vázaných na průběh děje hledáme v reálném životě, co by mohlo symbolickému snovému vyjádření v partnerské skutečnosti odpovídat.

Snící vypráví, že sen se jí zdál asi rok a půl po začátku vztahu. Nejprve byla absolutně šťastná, že jí osud přivedl do cesty spřízněnou duši. Žili jen pro sebe, velmi skromně, nikoho a nic nepotřebovali, ostatní lidi nevyhledávali. To, jak je situace křehká, se ukázalo ve chvíli, kdy přítel odešel ze zaměstnání, které ho neuspokojovalo. Ukázalo se, že nemá žádné úspory, ani nikoho z původní rodiny či přátele, které by mohl požádat o dočasnou finanční výpomoc, neboť vazby se všemi lidmi vyskytujícími se dříve v jeho životě byly zpřetrhané, a tak byla řada na ní. Brala to jako samozřejmost, navíc počítala s vývojem ke společné budoucnosti a nepovažovala za nic divného, že na cestě se tu a tam vyskytnou potíže.

Na tomto místě by mohl následovat seznam půjček a příslušných cifer, které žena během asi dvou let muži, v kterém viděla svého osudového životního partnera, ale s nímž prozatím ani nezačala žít ve společné domácnosti, poskytla. Výsledkem bylo její psychické vyčerpání a existence na hranici hrozícího vlastního zadlužení, k čemuž přispělo dle jejího názoru především to, že přítel po celou dobu nezačal znovu vydělávat, ačkoli na to každým dnem čekali. - Na otázku, proč se nikdy proti tomuto stavu nějak neozvala, odpovídala, že mu na jednu stranu rozuměla, protože sama je stejná jako její přítel, tedy v mnoha směrech nepoddajná a raději snášející nekomfort a samotu, než určité podřízení se skutečnostem vnějšího světa, které jí nevyhovují a v nichž pak i psychicky neprospívá. - Chápala tedy, proč partner například nepřijme zaměstnání pouze proto, aby si zajistil pro život nezbytný příjem; navíc on měl spoustu plánů do budoucna, včetně jasné vize, jak by chtěl jednou žít a čím se živit, znělo to nadějně.

Celková ztráta sil i znejistění naděje i osudovosti přinesly do vztahu brzy útlum, nadále posilovaný tím, že se muž vlivem více faktorů odstěhoval natolik daleko, že se pro ni, opět z více důvodů, stalo již nemožným se s ním často či pravidelně setkávat.

Sešli se znovu až za několik let, jejím přičiněním. Domnívala se, že opět osudově a - nastal opět velmi podobný scénář.... V době, kdy se odvážila konečně přiznat si svůj dávný sen, měla už také zároveň, dle mého názoru, alespoň částečný náhled na odvrácenou stránku svého přirozeného nastavení v nekonečné trpělivosti pomáhat a být nezištně a oddaně k dispozici až do vlastního všestranného sebezničení a ohrožení....

Na otázku, zda by se i její bývalý přítel nechal poselstvím snu oslovit, odpověděla po chvíli váhaní, že se bojí, že nikoli.

Závěrem nutno dodat, že původní neschopnost či nemožnost snící vůbec zachytit včas snové varování koresponduje s jejím pokračujícím sebepoznáváním v tom smyslu, že ji tento sen upozornil na v podstatě chybná, zakořenělá, sebepoškozující a přetrvávající životní nastavení, jejichž proměna v něco přijatelnějšího patří k těm nejtěžším a nejdéle probíhajícím životním a terapeutickým zadáním...

Sen o kamenném rytíři

(žena, 45 let)

Ve snu jsem šla s několika svými spolužáky krajinou poblíž velkého města. Byli jsme celkem čtyři, ale rozpoznávám jen jednu dívku, u ostatních váhám, kdo přesně to byl, zdá se, že ještě jedna dívka a chlapec z mé třídy na základce. Mohlo nám být tak jedenáct dvanáct let, víc ne.

Krajina byla pustá a smutná, stromy bez listí, tak podzim, nebo konec zimy; šli jsme trávou, ale blízko byly už také silnice, pole, periferie průmyslového města, nějaké roury. Působilo to nehostinně a nevím, kam přesně jsme mířili.

Najednou jsem pocítila, že se něco změnilo, a pochopila jsem, že ta změna se odehrává někde v krajině, blíží se a sílí, a tak jsem se začala rozhlížet okolo sebe. Možná jsem se také již zastavila v chůzi, nevím. Po chvíli hledání jsem si všimla, že ještě hodně v dálce se objevilo něco na nebi, takový bod, který se zvětšuje a přibližuje. Vše provázelo dunění, takové zvláštní, jakoby z jiného světa, ale přesto to vypadalo, že moji kamarádi vůbec žádnou změnu nepostřehli.

Po další chvíli jsem s překvapením zjistila, že to zjevení je rytíř na koni a že je celý z kamene, a přesto se hýbe a šíleně rychle cválá nebem, zároveň už docela nízko, směrem k nám. Nepřišlo mi to vůbec divné, byla jsem absolutně šťastná, že ho vidím, jako bych ho očekávala. Těšila jsem se, že je tu, a vyčkávala, co bude dál.

Stáli jsem v tu chvíli s ostatními mezi staletými holými stromy, které by rytíře mohly i docela dobře pamatovat. Vím určitě, že spolužáci tu byli se mnou též, určitě někde blízko, ale o rytíři jsem zřejmě věděla jen já. Ocitl se už úplně nad námi, mezi korunami stromů, kde bylo akorát ještě dost místa; viděla jsem mu do tváře, detaily brnění, pohyby koně.

Pocítila jsem smutek, když jsem si uvědomila, že on nás vůbec nevidí, že hledí někam do dáli nebo do prázdna, jakoby duchem nepřítomný. Zpomalil, jako by znejistěl, či si snad pomyslel, že se spletl a měl být někde jinde, a pomalu, ale již zase jistě a odhodlaně opsal ve vzduchu kruh a - začal se zase stejně rychle jako předtím vzdalovat pryč, tam, odkud se zjevil.

Vnímala jsem jeho náhlý odjezd jako obrovskou osobní ztrátu a nenapravitelnou chybu, promarněnou chvíli i okamžik, který se již nebude nikdy opakovat. Bylo to pro mě naprosto zdrcující, ale nedala jsem na sobě nic znát, nikdo by nic nepoznal. Asi jsme pak s ostatními zase beze změny putovali dál jako předtím.

Snící na úvod spontánně sděluje, že snu vůbec nerozumí, postava kamenného rytíře je pro ni naprosto překvapivá a působí na ni velice tajuplně; a možná právě proto by se chtěla pokusit sen více pochopit.

Říká, že ve snu cítí, jak přirozeně blízké jí jsou ostatní děti, se kterými jde krajinou. Je to jakoby daná hluboká přirozenost na dně duše a radost ze spolubytí a společného světa, její nejvnitřnější nejmilejší malý svět, z něhož má pocit domova, úložiště vzpomínek na vnitřní svět, který ještě neprožívá žádná zranění, ale už o nich ví. Povědomí o zraněních přichází do snu z času, který má teprve přijít

Tomu odpovídá i krajina, kterou putují - není sice nijak slunečná a zelená, ale na rozdíl od města, které je velmi blízko a něčím ji děsí, tady je jí ještě docela normálně, celkem dobře. Vlastně je pravděpodobné, že k tomu městu nejen směřují, ale že do něj i vstoupí, pak je to tedy taková poslední krajina, stejně jako poslední věk, o kterém by mohla říct, že její duše byla slyšet, protože ona si asi ještě nedokázala plně zvědomit žádné zranění a z toho plynoucí bolest, které pak později už s ní byly naopak stále a duše se jí tím úplně ztratila. - Příběh se tedy odehrává na konci jejího dětství, které chápe jako období souladu se sebou samou, protože nevyzrálé vědomí a vnímání ji samotnou ještě chránilo od toho, aby jí došlo, jak je to všechno ve skutečnosti strašné, v ní i okolo ní. Tou blízkostí cizího města a nehostinnosti už se v ní hlásí ten navazující čas, který přichází společně s nutným prozřením a propadem do trápení.

Myslí si zároveň, že rytíř je posel, který dále doplňuje informaci, kterou získala z první části snu, a zároveň ji potvrzuje. Snící se domnívá, že v jejím myšlení a chování už muselo v té době být něco hodně v nepořádku, co on jako symbol ctnosti a spravedlnosti odmítá. - Soudí tak z toho, že ji rytíř vůbec nezpozoruje, ačkoli ona ho hltá očima a touží, aby si jí všiml, aby došlo k nějakému kontaktu. Je pro ni velmi bolestné, že to není jeho svévole, ignorovat ji, že prostě ona tím, jaká je, znemožňuje být jím povšimnuta. Pohyb rytíře nad zemí odkazuje na něco zásadního pro její duši, co existuje nezávisle na snící a zůstává mimo čas; co ona v sobě zase může znovu objevit. Vlastně jí to rytíř přišel připomenout, je to skoro jako příkaz, že takhle nevědomá nemůže dál zůstat, že musí o svoji duši začít vědomě pečovat, jinak nebude moci patřit do světa, který on představuje. Možná ji přišel i varovat, že v následujících letech jí bude velmi zle, a zároveň uklidnit, že svět, který on symbolicky reprezentuje, tu, a zároveň jakoby někde jinde, je stále k dispozici.

Nakonec snící potvrzuje, že takovéto porozumění snu zpětně přesně odpovídá jejímu reálnému existování od zhruba třinácti let věku, tak jak se jí v době, kdy přišel tento sen, jeví: v dalších letech se sama sobě téměř ztratila; mluví o obdobích beze smyslu, otupění, vzteku, sebeobviňování a permanentní úzkosti a osamělosti, kdy jen tu a tam, velmi zřídka, z duše a z toho jiného světa problesklo trochu světla v podobě nějaké myšlenky, která ji zaujala, či pocitu naděje do budoucna. Celkem nějakých patnáct let života by nazvala živořením, vnitřním blouděním, během něhož ji provázel i strach, že se zblázní, nebo že brzy zemře. Teprve kolem třicátého roku života se začala dostávat k sobě samé a mnohé uvnitř i vně se pomalu měnilo k lepšímu. - Kamenný rytíř letící vzduchem na rozhraní nebe a země je pro ni symbolem absolutního vnitřního souladu se sebou samou i se světem, kterého dosahuje spíše tak, že o něm ví jako o možném, ale ve skutečnosti vždy chybí nejméně takový kus, jako když byl rytíř nejblíže, k tomu, aby tím souladem i opravdu byla, a to žité porozumění trvá jen takovou krátkou chvilku, než se zase rytíř otočil a pak na nějaký čas zmizel v jiné dimenzi.

Sen o babičce

(žena, 59 let)

Měla jsem sen o babičce, kterou jsem milovala; v tom snu mi bylo tolik jako teď, dívala jsem se do místnosti, kde ona stála, vlastně byla vedle mě; šlo tam světlo, ale jinak jsem viděla jen ji, všechno ostatní bylo rozmazané.

Babičce bylo kolem sedmdesáti let, ačkoli se dožila ve skutečnosti vyššího věku, tohle byla její typická podoba, tak si ji nejraději pamatuji. Měla na sobě bílé oblečení, - šatovku, zástěru, šátek, vše bílé, čisté, sterilní; - mohla by připomínat zdravotní sestru, někoho, kdo pomáhá a zachraňuje, tak jsem ji vnímala. Stála nehybně, hleděla nejprve někam do dáli, jako by skrze všechno, viděla jsem ji z profilu.

Pak nastala změna, - babička se náhle ohnula a zároveň se na mě podívala. Měla černé oči, zuby, celou tvář, jak z 15. století, a smála se mně. Byl to výsměch, ne velký, ale přeci jenom výsměch. Vyděsilo mě to.

Tady sen končí; - myslím si, že jsem se z toho leknutí probudila.

Snící úvodem sděluje, že o babičce, ke které, na rozdíl od zbytku rodiny, vzhlížela a kterou obdivovala a považuje ji za svého ochránce, se jí zdává často; tento sen ji však překvapil kvůli proměně babiččiny tváře, která se k babičce nehodí a snící až šokuje.

Zaobíráme se podrobněji podobou tváře a snící dovádí myšlenku hlouběji, - černé oči vlastně nepatří babičce, ale dědovi; jsou to dědovy oči; jsou živé. Pusa je naopak babiččina a mrtvá; celkové vzezření tváře evokuje člověka, který o sebe duševně nepečuje; - nemá snad pro to v životě podmínky, je nějak níž, chudý, nemocný, z určité společenské vrstvy apod. - Ve skutečnosti babiččino manželství nebylo šťastné, neměla dědu ráda a skrze to ani své děti; - první člověk, kterého zase přijala, byla až vnučka, jíž se zdál tento sen; považovala ji zase za člověka na své úrovni, za rovnocennou duši. To vše je v té proměně tváře ve snu obsaženo.

Na dotaz, proč se ale tedy babička také jí ve snu přesto malinko vysmívá, snící odpovídá, že sen ji zdůrazňuje to, co věděla, ale nikdy jí plně nedošlo, a sice že babička měla dvě tváře: mnoha lidmi opovrhovala, ale pár jich naopak až nekriticky přijímala, obdivovala a protěžovala. Nutno však podotknout, že se v odhadu lidí nemýlila v tom smyslu, že ti opovrhovaní opravdu za mnoho nestáli, jejich duše se jevily být nějak níže než ta babiččina, měli nízkou úroveň vědomí. Na druhé straně babička byla velmi sebevědomou ženou, to měla nějakým způsobem dané; i proto nahlížela mnohé lidi jako nedokonalé a chovala k nim nenávist.

To, že se babička ve snu vysmívá svému nejmilejšímu vnoučeti, poukazuje však ještě jinam; týká se vztahů, v nichž babička dovedla být nespravedlivá a nechala se unést emocemi, zatemnit jimi vědomí; to byla její spodní vrstva. Její základní vybaveností pro život, skrze niž vše automaticky nazírala, bylo zklamání, nedůvěra, hněv a vztek, jež mohly mít původ v prvním hodně nevydařeném vztahu, z něhož odešla velmi zraněná; - pokud tyto emoce převládly, už to nebyla ona, měla náhle jinou tvář.

Myslím si, říká snící, že tohle je hlavní sdělení snu, - jednak se mi konečně doplňuje babiččin obraz do celistvosti (symbolika bílé a černé, kontrastu tvořícím přesto celek, tomu ve snu odpovídá), ale především si mám více všimnout rozporu mezi duší a tváří, - a to zde mohu díky babičce konečně více uvidět. Vnímám to víc a víc i u sebe, že tvář a duše nejsou v jednotě; a cítím, že mi to už nějakou dobu velmi vadí; a taky to, že tvář není důležitá. - Nejdřív jsem byla zklamaná, že babička je ve snu jiná, než jsem si ji idealizovala, že jde nějak i proti mně, ale sen mi ukazuje hlavně to, že nemá cenu držet a přiživovat ego.

Ego je tou tváří, která zakrývá duši až tak, že ta se vůbec nemůže projevit. Přála bych si ho rozpustit, budu na tom vědomě pracovat, ten sen mě v tom utvrzuje. Pokud se chytáme v první řadě jen ega a emocí, zavíráme si tím okamžitě všechny možnosti a v tom také spočívají všechna zranění. Přitom mám zkušenost, že při troše snahy je možné naciťovat přímo duši druhého člověka. Pokud budu dávat pozornost tomu, nebude mě už ego svoje ani těch ostatních rušit, vlastně tu nebude vůbec.

Myslím si, že je to sen o naději; každý má dvě tváře, ale hlavní je to, že v každém je primárně dostatek dobra a může mít otevřené srdce (proto taky v první části snu stojí babička z profilu ke mně levou stranou, tou, kde je srdce). Otevřené srdce je pro mě zároveň nejvyšší úrovní vědomí.

Sen o hadech a lidech

(žena, totožná s předchozí)

Sen má dvě části, které spolu souvisejí; v první z nich vejdu do místnosti, kde je asi dvacet lidí, dále nerozlišených. Je mi tolik let jako ve skutečnosti; lidé postávají a já jim jdu něco sdělit, předat, jako by vést nějakou přednášku. Je to nejdřív takový ten začátek předtím, přednášející se rozhlíží a ladí a publikum už o něm ví, ale ještě neztichli.

Rozhlížím se tedy po místnosti, je tam umělé světlo; myslím si, že může být tak navečer. Najednou můj zrak padne na zem, - tam leží kousek ode mne igelitová taška plná hadů. Je jich asi deset, každý jiného druhu, barvy, velikosti; jsou částečně vidět na okraji tašky, trochu vylezlí i ven, drží se pospolu.

Dosud nehybní se náhle pohnou a já se leknu. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm lidem; vyhodnotím to tak, že musím zabránit, aby se o hadech dověděli, dostali by strach. Přebírám zodpovědnost a rozhodnutí a začnu na hady mentálně mlčky působit soustředěně tak, abych jim dala pokyn nehýbat se a dále nevylézat. Děje se to, co chci, - poslouchají mě a jsou úplně v klidu.

Pak je střih a začíná druhá část snu. Přede mnou na zemi leží dva lidé, jsou úplně nehybní. Na jejich tělech je velké množství malinkých duhových hádků, mohla by to být mláďata tam těch z první části snu. Opět vyhodnotím sama situaci, a to tak, že lidé se nehýbou strachy, že z nich musím ty hádky sundat, aby je přešel strach a mohli se zase pohnout; anebo je také možné, že ti lidé prozatím spí a hádci na ně nalezli, aniž by o tom oni dosud věděli, a tak musím zasáhnout, než se probudí. Tedy o tom zatím vím zase jenom já jako předtím.

Začnu tedy hádky rychle sundávat a odhazuji je pryč, je mi jedno kam, nad nimi nepřemýšlím, jsou mi lhostejní. Nebojím se jich vůbec a jde mi o ty lidi.

Tady sen končí.

V tomto případě se sen sám do jisté míry vykládá už během vyprávění děje; - druhá část v podstatě variuje první a tím podtrhuje a zesiluje poselství snu. - To je moje role, říká snící ihned po odvyprávění obsahu, - ochraňovat druhé. Takhle jsem byla vychovaná, nejstarší ze sourozenců, to jsem si zvnitřnila. A dodává - neměla bych to dělat. Stala jsem se automatickým ochranářem bez přemýšlení, přebírám zodpovědnost, aniž bych to konzultovala, mohu tím odebírat druhému kompetence. Jsem v tom úplně zablokovaná, je to syndrom záchranáře. A doplňuje konkrétní příklady ze svého života, které toto zjištění potvrzují.

Pak je srozumitelné, říká, proč jsou ve snu hadi a mláďata. Aby výše řečené na těchto symbolech maximálně vyznělo, vždyť jsem to rozhodla i za ty hady, narušila jsem rovnováhu mezi dvěma stranami; - z hadů mají lidé až fóbie, největší strach, před kterým je musím zachránit, přitom na mě osobně had působí dominantně jako klidné zvíře, kterého se není třeba obávat.

Sen mě upozorňuje na neuvědomovaný zvyk neustále hodnotit a vyhodnocovat, začíná to už u dětí, - asi si myslím, že je potřeba je maximálně chránit, mohu jim tím rozhodováním za ně úplně zavřít cestu. Když jim nenechám rozvinout vlastní hlavu, pak hrozí, že si nebudou umět poradit se světem. Dělám je nesamostatnými. - Proč to ale dělám, když jsem z toho vlastně zároveň strašně unavená. Oni se tím na mě navážou a mně to akorát hrozně bere energii.

Přitom na druhou stranu vím i to, že všechno v životě je stejně už předem dané, nahrané, a že to stejně v hlubším smyslu nemohu vůbec změnit. O to nesmyslnější tedy je, že pořád zachraňuju a tím zbytečně přesměrovávám, když to stejně nakonec dojde předem daného výsledku.

Ta role je úplně nadbytečná a připravuju se tak o lehkost bytí. Jakákoli takováhle touha a chtění znamenají úbytek energie, stojí mě to moc úsilí. - Myslím si, že lehkost se dá do života zapojit vědomě. Mohu si v dobrém říct, co ti je po nich, po lidech i hadech; beztak je všechno předurčené. Opakovaná zkušenost mi potvrzuje, že nejlépe se věci dějí samy ze sebe, v tom je ta lehkost života.